Eva Maredová (1976 - 2009)

Evicka nás opustila ve svých nedozitých 33 letech 14. února 2009. O její zivotní ceste s konmi nejlépe vypovídá príspevek, který sama napsala na stránky venované projektu Dzigitovka jako sport, který níze prebíráme.

Prevzato z www.dzigitovka.estranky.cz

Cesta ke koním

   Má láska k temto uslechtilým lichokopytníkum mi byla dána do vínku snad jeste v dobách, kdy jsem byla takríkajíc „na houbách“. Rodice se u koní seznámili a tak jsem tedy mela koníky tak trochu v genech uz pri narození – kazdopádne myslím, ze jsem drív sedela na koni, nez se poprvé postavila na vlastní nohy. Veskeré návstevy poutí vesmes koncily u kruhové ohrádky s poníky a kdyz to byla podradnejsí pout bez koníku zivých – nehnula jsem se alespon z tech kolotocových ;o).

   Na skutecné pocátky výuky v jezdeckém umení jsem si musela pockat do svých dvanáctin, kdy konecne byla pokorena ta zákerná hranice veku, kdy jsem se konecne mohla prihlásit do jezdeckého oddílu (za minulého rezimu to bylo holt trosku jinak – o takových prílezitostech jaké mají malá dítka dnes se nasim generacím mohlo jen zdát). Prvním oddílem, kde jsem zacala jezdit byla TJ Jiskra Bílá hora, která se na dlouhá léta stala mým domovem.

   Po tomto období jsem jeste pár roku jezdila na soukromých konících v Pitkovicích a s nimi absolvovala i své první parkurové závody … zároven ve mne zacala uzrávat touha mít svého vlastního koníka, kterého si od zacátku budu vychovávat k obrazu svému …

Prim
   … kdyz jsem skoncila skolu a nastoupila do svého prvního zamestnání – hned jsem si zacala ze svých výdelku odkládat penízky na svého „íhaháka“ a na podzim roku 1998 jsem v Dubé u Osinalic objevila toho pravého. No - spís nez já jeho, si vybral on mne – kdyz jsem vstoupila do stáje, otocil na mne svou hlavu a já vedela, ze je to ON, vysoký hnedák se tremi bílými ponozkami a hvezdou na cele – ceský teplokrevník Prim (po Przedswit XIII, z Cesta po Servátor jerický).

   Prima jsem si kupovala jako cerstve obsedlou remontu, zejména kvuli dobrému skokovému potenciálu s tím, ze po zvládnutí základního výcviku se budeme venovat prekonávání „pruhovaných klacku“. Shodou okolností se ale stalo, ze jsem si Prima po jeho koupi ustájila v prazských Komoranech a tím jsem nevedomky nasí budoucnost zcela zmenila …

Film a show

    … v Komoranech totiz v té dobe sídlilo Equicentrum, jehoz  jednou z hlavních cinností byla príprava koní pro film a ruzné show. A tak Prim po zvládnutí základního výcviku nezacal dle puvodních plánu skákat parkury, ale místo toho se ucil probíhat ohnem, nebát se výstrelu a poprvé se na jeho hrbete objevilo i dámské sedlo.

   V roce 2001 jsem s Primem absolvovala celou sezónu ve westernovém mestecku Boskovice, kde jsme spolu vystupovali v konské show – byla to myslím velká skola pro mne i pro nej. Strílení z pusky z jeho hrbetu, honení telat, ale i pas de deux v dámském sedle se pro nás na tech pár mesícu stalo denním chlebem.

   Prim zde absolvoval i své první kroky s trikovým sedlem na hrbete – v kruhu na lonzi na nem predvádel nekolik triku muj tehdejsí prítel Martin Kraus alias „Dudlík“, kterému se hned na zacátku sezóny v Boskovicích zranil jeho Bolek.

Mezidobí
   Po návratu z Boskovic jsem se rozhodla, ze chci mít koníky u sebe doma – coz znamenalo prestehovat se z Prahy. Domov jsme nasli ve vísce Jablecno v západoceském kraji, kde mám uz pres 7 let svého Prima a velkopolského valacha Bolka. S koníky se krome „courání“ po okolních lesích, luzích a hájích nadále venuji i prílezitostnému filmování a predvádeckám – s Primem na ceských konských výstavách, ale i jinde prezentujeme pod hlavickou obcanského sdruzení Dámy v sedle jízdu v dámském sedle (v roce 2007 se stáváme na prvním mistrovství v jízde v dámském sedle vicemistry v drezure a druhé místo získáváme i v pocetné konkurenci v jízde elegance) … a pomalu zacínám i s dzigitovkou….

  Caballos
  … v roce 2005 se stávám jedním ze clenu skupiny cvoku, která si ríká Caballos - jedná se o lidicky, které znám jiz z drívejska – zejména jeste z pusobení v Komoranech.

  Dzigitovka je adrenalin nejen pro diváky – ale i pro nás … je to touha být na place tím nejlepsím a dokázat, ze to, co vypadá jako nemozné je jen výzvou predvést, ze slovo „nejde“ neexistuje. Zároven díky dzigitovce a skupine Caballos muzu dokázat, ze holky nejsou v sedle o nic horsí nez chlapi a dokází se prosadit i v této „disciplíne“.  Dzigitovka není „zádná sranda“, ale pri bourlivém povzbuzování diváku clovek zapomene na tu obrovskou drinu vynalozenou  pri tréninku at uz v telocvicne, na cvicných sudech nebo prímo na koni. V tomto  momente jsou zapomenuty modriny a namozené svaly (tedy i plata spotrebovaných ruzových bobulí proti bolesti ci vymackané tuby od ruzných Fastum gelu, Kostivalu a podobných preparátu – poznámka: „Skupina Caballos hledá sponzora – zn. nejlépe podnikajícího v oboru farmaceutickém; dlahy a ortézy nejsou na skodu“ :o)) ).

 
   V sedle me momentálne neuvidíte. Úraz hlavy zpusobil, ze své kamarády podporuji zatím jen ze zeme, ale jakmile to bude mozné, vrátím se zase do sedla a budu si uzívat ten bájecný pocit, který mne provází vzdy, kdyz se nám s mými koníky povede neco nového a oni jsou opet temi nejlepsími – mými „PASÁKY“ (kterými jsou beztak stále ;o) ). Zatím, místo me, muzete fandit mé „juniorce“ Kristine – tak at je vás pri nasich show porádne slyset !

 

Více fotografií k clánku najdete v galerii.